Po
lávce, anebo brodem ?
Karlovarská
silnice (původní historická Chebská cesta)
vede od Rynholce až do Tuchlovic podél potůčku, jemuž se podle toho, kterým
katastrem právě protéká, říká Rynholecký, Vašírovský a Tuchlovický.
Vašírovští mu říkali strouha.
Zmíněná vodoteč do sebe pobírá dešťovou vodu stékající do údolí mezi Lány a Stochovem
od jihu z úbočí Sobína,
od severu z úbočí Holubína a
od západu z Rynholeckého kopce.
Na východním konci Rynholce
kdysi býval rybník. Svědčí o tom pomístní názvy Na rybníku a
Pod hrází – a snad i označení Chobot, které mnohdy pojmenovává
výběžek rybníka.
Zde se voda v místě přirozeného spádu shromažďovala a pak tekla dále
k Vašírovu a k Tuchlovicům.
Když jedeme od Lán (a také samozřejmě od Vašírova)
a chceme se na karlovarskou silnici
napojit, musíme tenhle potůček někde nějak překonat. Člověk si takové strouhy
skoro ani nevšimne, ale on to byl svého času svým způsobem menší technický
problém. V současné době překlenuje onu vodoteč kousek pod lihovarem můstek, vroubený
z obou stran nízkými zídkami, a podobný můstek, jenže bez ochranných
zídek, pod Vašírovem.
Ten vašírovský je teprve z let 1949/1950, tudíž nemá žádnou historickou
tradici, ale když Vašírovští měli cestu na Stochov,
museli potůček přitékající od západu buď přebrodit (o tom viz níže),
anebo přejít po lávce (taková lávka snad i nějaká bývala, ale písemný
doklad o ní nemáme.
Stávající silnice Slovanka – Lány pochází z dvacátých let 19. století.
Až do té doby se jezdilo z Lán směrem na sever po Stochovské cestě:
III.
položení „Nad lukama pod ovčínem“ –
od cesty Stochovské až ke vsi Vašírovu pod cestou.
-
pole u lávek (č. kat. 369)
- louka patřící k obci lánské i
vašírovské (č. kat. 378)
- obecní pastviště vašírovské (č. kat.
379)
- obecní brod (č. kat. 380).
Nevím přesně, kudy Stochovská
cesta od Lán vedla (zda byla totožná s nynější silnicí ke Slovance,
nebo směřovala poněkud jinudy), ale v každém případě se musela dostat
na druhý (severní) břeh potůčku protékajícího údolím od západu k východu –
od Rynholce k Tuchlovicům.
Josefínský katastr
se zmiňuje o poli U lávek (č. kat. 369). Pole U
lávek je zcela jistě pojmenováno podle přechodu přes vodní tok.
Zajímavé je zde množné číslo: U lávek. Bylo v bažinatém
terénu nutno zřídit můstků
více za sebou? Anebo tu snad byly položeny hatě? Takhle to asi bylo zařízeno leckde : F. L. Čelakovský, který patrně v Lánech
nikdy nebyl, v „Ohlasu písní českých“ z roku
1839 píše : Když jsem šel přes lávky, našel jsem korálky ...
Vašírovští zřejmě
užívali při cestě na Stochov obecní brod č. kat. 380). I on je k roku 1785 výslovně jmenován v josefínském
katastru. Museli tudy chodit a jezdit velmi často, protože mívali za silnicí
své pozemky. Těžko říci, kde přesně onen brod byl; nejspíše tvořil
důležitou část Stochovské cesty
(nezaměňovat s jinou Stochovskou cestou
vedoucí z Lán) která vedla přes luka několik desítek metrů za
nejvýchodnějším vašírovským stavením, překročila Chebskou silnici a
pokračovala kolem Stochovského křížku do úbočí Holubína. Dnes je
na domnělém místě vašírovského Obecního brodu pouhá nenápadná soudobá
vodní propust, ale tuhle cestu myslím využívají jenom zemědělci, protože na
nádraží už se tudy nedostaneme, nanejvýš na Karlovarskou silnici – dál
polní cesta nevede.
Po
technické stránce nás protilehlé břehy přestávají trápit, dostáváme se na
druhou stranu, aniž bychom si to vůbec uvědomili. Když se někdy rekonstruují, je to mrzuté a
komplikuje to dopravu, ovšem trvá to jen dočasně. Ale mostů mezi
lidmi, těch bychom potřebovali co nejvíc. Anebo alespoň lávek či brodů. Tady
sebedokonalejší silniční inženýrství nepomůže.
OBCHODY VE VAŠÍROVĚ
Nejstarším známým vašírovským
hokynářem byl v roce 1840 Václav Douša z čísla popisného 12.
Dne 15. září 1904 byl ve Vašírově na rohu
návsi v čp. 29 otevřen obchod smíšeným zbožím zedníka Petra Barocha. Prodávala tam jeho manželka Marie a později
dcera Marie, provdaná Jirkovská. Pro zboží, pokud bylo někde levnější, se
jezdívalo i hodně daleko. Slýchal jsem, že před první světovou válkou se paní
Marie Barochová starší vypravila pěšky s trakařem do Prahy pro pytel
mouky, protože tam vyšla o pár šestáků laciněji.
Za první republiky si místní kluci
hráli na četníky a lupiče a vrcholem jejich hry se stala náhoda a kouzlo
nechtěného. Úvozem k Vašírovu jel od Lán místní forman se zbožím do konzumu
Marie Jirkovské. Kluci se v rámci hry rozhodli, že jej přepadnou. Nedalo
jim to mnoho práce, kočí spal a jeho
koník pomalu s hlavou sklopenou vyšlapával známou cestu. Tak se stalo, že
kluci v euforii ze hry nepozorovaně odcizili z vozu pytel hrachu.
Celé odpoledne pak mudrovali, jak ten žok dostat do konzumu, aniž by si toho
někdo všiml. Jak to nakonec dopadlo, není známo.
Vašírovský krámek čp. 29 převzalo
dne 1. září 1949 konzumní družstvo Vzájemnost. Současně byl tamější sortiment
rozšířen o prodej mléka.
Počínaje 1. červencem 1953 se stal vašírovský konzum součástí sítě Jednoty.
Prodávalo se tam až do roku 1974, kdy Jednota otevřela ve Vašírově nové nákupní
středisko.
Obchod potravinami měla ve Vašírově v čp. 36 od listopadu 1933 také paní
Božena Hornová; zrušila ho k 1. dubnu 1949.
Jistou dobu fungoval ve Vašírově v čp. 15 také obchod potravinami Marie
Svátkové. Zrušen byl v srpnu 1936.
Počátkem sedmdesátých let 20.
století vyrostlo ve Vašírově montované nákupní středisko Jednoty, kde se prodávalo
smíšené zboží. Po roce 1989 už Jednota na jeho provozování finančně nestačila,
tudíž ho časem prodala do soukromých rukou a nový majitel z něj zřídil
obytný rodinný domek.
Krátce pak chodili Vašírovští
nakupovat do plechové buňky u kapličky
k paní Grundové, ale dnes není ve Vašírově konzum
žádný.
Lanovka
Polní a lesní cesty vedou katastry Lán a Vašírova odnepaměti,
koněspřežní úzkokolejka tudy jezdila od r. 1830 a parní vlaky supěly a houkaly na Holubíně
od roku 1869. To tedy máme dopravu silniční a železniční. Vodní dopravou
posloužit nemohu,nechceme-li za ni považovat loďku na Zámeckém
rybníce, necky na rybníku Židovském a Vašírovském a nafukovací
matrace na Pánovce. S dopravou leteckou je to diskutabilní. Letiště,
kde bychom mohli nastupovat do pravidelných vzdušných spojů, tady sice nemáme,
ale nad hlavami nám dnem i nocí přelétá tolik aerobusů, že je spíš výjimečné,
jestliže zvedneme hlavu k nebi a ono zrovna nic neletí. Traduje se, že
před 1. svět. válkou nouzově přistál v lukách pod Vašírovem kterýsi
z průkopníků české aviatiky, snad osobně Ing. Jan Kašpar. Evidentně na
Lánech párkrát přistály vládní helikoptéry, ba i balón, takže ani letectví nám
není cizí. Nové tisíciletí přineslo do Lán dokonce i letiště. Sice jen
pro modeláře, ale co není, může být. Nikdy neříkej nikdy.
Vodu a plyn nám přivádí potrubí, tekutý odpad odvádějí
kanalizační roury, elektrická energie se k nám dostává po drátech, jiné
dráty nám umožňují hovořit s lidmi na druhém konci světa. Však za tohle
všechno platíme jako mourovatí, že?
Existuje vůbec druh dopravy, s nímž by Lánští a
Vašírovští neměli dobré či špatné zkušenosti? Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic
se mi nevybavuje. Ony tu totiž svého času jezdívaly i dvě visuté lanové dráhy.
Ta první, to bylo ještě za císaře pána, vedla
z rynholecké Laury přes karlovarskou silnici na sever do
prostoru pozdější Anny, a to ještě dříve, než Anna začali hloubit.
Ředitel belgické důlní společnosti Albert Petiau nechal po roce 1903 zřídit
severně od silnice budovu prádel, kam se lanovkou převáželo uhlí vyrubané na Lauře.
Nejdříve tam byla jen samotná prádla, ale zakrátko vedle nich začal
Petiau hloubit těžní jámu Dolu Anna. Jak dlouho tato důlní
lanovka fungovala, přesně nevím, ale zbytky její konstrukce byly patrné dlouhou
řadu let. Sneseny byly až v únoru roku 1960. Vozíky
z Laury přejely nejdříve dvě kozy, potom most přes
cestu k Vašírovu, náledovalo dalších sedm koz, most přes karlovarskou
silnici a poslední tři podpěry, než přišla prádla na Anně.
Podpěry byly dřevěné, zasazené do cihlových pilířů, vzdálených od sebe 45
metrů. (Na jižní straně karlovarské silnice musela lanovka vést
místy, kde kdysi býval rybník. Na některých podrobnějších mapách je tamější
sníženina označena pomístním názvem Na rybníčku a ještě pamatuji
lidi, kteří tam říkávali Na hrázi. Dnes je někde v těch
místech nová rynholecká čistička odpadních vod.) Z Laury se
na anenská prádla a do tamější třídírny dopravovalo veškeré vytěžené
uhlí, zpátky se denně vracelo 120 – 160 vozů mouru, který byl na Lauře
spalován kotelně zdejší elektrárny.
Další visutá lanová dráha vznikla počátkem padesátých
let. Tehdy zastaralá prádla na Anně (pardon, tehdy už na Dole
Československé armády) přestala sloužit svému účelu, zatímco na Dole
Nosek byla zřízena prádla zcela nová. Jak uhlí z Armády
dopravit pár kilometrů na Nosek? No přece lanovkou!
V první
polovině padesátých let byla zřízena mezi Noskem a Armádou
téměř přímočaře visutá lanová dráha o délce 4 km, kterou se přepravovalo na Armádě
vytěžené uhlí na nosecká prádla.
Lanovka dvakrát vedla nad silnicí: jednou křižovala hlavní silnici Praha – Karlovy Vary a
podruhé už téměř u Armády silnici Slovanka
– Lány.
Lanová dráha pro dopravu uhlí z Dolu
ČSA na prádla na Důl Nosek se začala budovat
v roce 1951 a do provozu byla uvedena dne 3. srpna 1953. Byla
dlouhá včetně stanic plných 4 000 m, bez stanic 3 810 m. Celkové převýšení
trati činilo 7,5 m. Rychlost posunu byla 2 m/sec. Na trati stálo celkem 355 opěr vysokých podle
terénu 6 – 14 m. Jezdilo 100 až 110
vozíků v rozestupech cca 72 m. Prázdný vozík vážil 450 kg, plný vozík 1
450 kg.
Z Armády se na Nosek
lanovkou vozilo veškeré vytěžené uhlí a zpátky dopravovaly vozíky vytříděný
podřadný materiál, který byl na Armádě spalován v tamější elektrárně.
V souvislosti se zahájením provozu lanovky
ztratila na významu železniční vlečka z Armády na lánské
nádraží. Na Armádě byla hned v roce 1953 zrušena prádla
a třídírna uhlí a byl tam zastaven prodej uhlí, takže po vlečce (byla prý tehdy
v žalostném stavu) se od té doby vozilo jen dřevo a pomocný materiál pro
potřeby šachty.
Vozíky
s uhlím přestaly jezdit poměrně brzy, asi se to nevyplácelo, ale betonové
patky s ocelovými konstrukcemi sloupů zůstaly trčet v polích a
v lukách ještě hodně dlouho. S bouráním bylo započato koncem roku
1964.
Nad lihovarem,
než se od Slovanky dojde
k polní cestě odbočující doleva k ovčínu,
v místech, kde bezpečnostní konstrukce přemosťovala silnici k Lánům, se ještě řadu let říkávalo u lanovky.
Když počátkem padesátých let
vyrostlo nad Holubínem stochovské sídliště (původně mělo být
v Lánech pod Kopaninou),
vznikla otázka, jak co nejrychleji a nejefektivněji vozit horníky ze Stochova na Nosek
a zpět. Prý se tehdy uvažovalo i o tom, že by přes údolí mohla vést cca 5 km
dlouhá visutá lanová dráha, tentokrát pro dopravu osob, ale nevím, jestli tahle
varianta nebyla jen výplodem bujné lidové slovesnosti. V každém případě
sedačky ani kabinky na Stochov
nikdy nejezdily a horníci cestovali dnes a denně přecpanými autobusy přes Slovanku a přes Tuchlovice.
FRANTO, SKOČ DÁL
V meziválečném
období se na Annu
scházeli horníci a zaměstnanci elektrárny z široka daleka. Autobusy
nejezdily, jízdní kolo bylo drahé,
a tak se chodívalo pěšky: z Vašírova, z Lán, z Ryhnolce,
z Tuchlovic, ze Stochova, z Honic, z Čelechovic, z Nového
Strašecí, z Pecínova, ale také „z dolíků“ a od jihu ze Žiliny, ze Lhoty,
z Bělče, z Bratronic…
Od
šachetní brány vedla šikmo přes luka pěšinka směrem
k Vašírovu. Byla úzká, pouhý ušlapaný proužek rašeliny, chodilo se po ní „husím pochodem“ a cestou bylo nutno překonat několik překážek
a nástrah. Hned za železnými vraty museli havíři přejít přes karlovarskou
silnici, jenomže ta nebyla tenkrát příliš frekventovaná, a tak to
nikomu nečinilo problémy. Horší už byla cesta po Vašírovský pěšince,
která překonávala dva nenápadné můstky přes dvě nepříliš široké vodoteče
a nakonec vyúsťovala na hrázi Vašírovskýho rybníka na solidnější
komunikaci.
Za
dobré viditelnosti bylo snadné do Vašírova dojít, ale za šera a v noci už
to tak jednoduché nebývalo. Horníci si potmě a v mlze svítili na cestu
důlními karbidkami, ale od těch příliš vidět nebylo. Z dálky to prý sice
vypadalo romanticky, jak mezi pátou a sedmou ráno a mezi devátou a jedenáctou
večer směřuje po Vašírovský pěšince dlouhý řetízek „svatojanských broučků“, avšak „broučkům“ s karbidovými lampami příliš hej nebylo,
protože často šlapali spíš jenom po paměti.
Jednou
na podzim, měsíc prý nesvítil, bylo zataženo, nad lukami ležela mlha, se z Anny vraceli z odpolední domů
dva vašírovští horníci. Od karbidek téměř nic neviděli a měli strach, že sejdou
z pěšinky, netrefí se na můstek a spadnou do některého ze dvou potůčků.
Nešlo o to, že by se utopili, ale spadnout do vody není nikdy nic příjemného.
Kráčeli opatrně, pomaloučku, ohledávali každý krok, bylo to nekonečné – a náhle
stanuli na jakémsi travnatém břehu. Usoudili, že už dorazili k jedné
vodoteči, a protože se jim nechtělo bloudit po břehu a hledat můstek, rozhodli
se, že poslepu přeskočí na druhou stranu a půjdou dál.
První
z horníků se rozběhl, odrazil se, skok do tmy a do mlhy – a ozvalo se jeho
bohapusté zaklení: „Franto, skoč dál, sakra, já
jsem do půli lejtek ve vodě, asi sem se málo vodrazil!“
Franta se tedy odrazil mnohem mohutněji, aby nedopadl jako jeho kamarád,
proletěl daleko dopředu – a po doskoku byl ve vodě až po pás. To bylo
překvapení! Franta se hrabal zpátky a byl sprostý jako pohan.
Co
se vlastně stalo? Jak to, že ten havíř, který doskočil o hodně dál, strouhu
také nepřekonal, a dokonce se víc namočil ?
Po
pečlivém ohledání terénu se věc vysvětlila. Oba horníci ve tmě a v mlze
šťastně přešli, aniž by si toho byli všimli, můstky přes obě strouhy a bez
nehody dorazili až k Vašírovskýmu rybníku. V domnění,
že stojí teprve u poměrně úzké vodoteče, ji chtěli skokem překonat. O tom, že
jsou na břehu dost hlubokého rybníka, neměli ani ponětí. První horník, který se
odrazil málo, dopadl do vody hned u kraje, ale ten druhý, Franta, který vložil
v pudu sebezáchovy do odrazu více energie, se octl ve Vašírovskym
rybníce až po pás. Nadával jako špaček, protože byl mokrý, třásl se
zimou – a navíc dobře věděl, že upozornění: „Franto,
skoč dál!“ bude slýchat při každé vhodné i nevhodné
příležitosti ještě hodně dlouho.
