Před koncem roku nám přišlo přání k jubileu👏👏👏 Letos je to totiž 10 let co spolek existuje. Pojďte dárek rozbalit s námi a přečíst si krásnou vzpomínku😊

 GO  CROSS-SKATING  UNDER  VAŠÍROV

Sportovního ducha jsem nikdy neměl. Ani v polovině šedesátých let, kdy jsem vcelku úspěšně sprintoval na šedesát metrů a skákal do dálky. Na všelijakých čtyřbojích mě vždycky v Rakovníku či v Kladně postavili na start, tedy jsem provedl, co se ode mne žádalo, ale nijak mě to nenaplňovalo, žádný adrenalin se do krve nevyplavoval. Kolikrát jsem nastoupil v polobotkách a v košili s dlouhým rukávem, protože jsem byl líný jít se před odjezdem na šampionát ze školy domů převléknout; nanejvýš mě přesvědčili, že by bylo dobré sundat si pionýrský šátek. (Tím mě vždycky pořádně namíchli – ne proto, že bych na něm tolik lpěl, ale neuměl jsem si ho pak znovu uvázat.) Při vyhlašování vítězů mě pan učitel Matějka nebo pan Bechyně obvykle hledali u stánku s občerstvením. Ono kennedyovské Být druhý znamená být poražený mně vůbec nic neříkalo. Stanul-li jsem na bedně, neznamenalo to pro mě o nic víc, než kdybych neuspěl.
V zimě se slušelo a patřilo jezdit na lyžích, tudíž jsem na nich jezdil, ale spíše jen z povinnosti – když už jsem je holt pod ten stromeček dostal. Neumíte si představit, jak jsem byl rád, když jsem je pak v Maxově zlomil. Teprve v mnohem pozdějším věku jsem přišel na chuť běžkám, které nařizují našinci vzdálit se davům na sjezdovkách a u zrádných vleků a umožňují mu pohodlnou zimní turistiku – jenomže jakmile jsem si ty běžky pořídil, přestal v našich zeměpisných šířkách a nadmořských výškách padat sníh …
Lány, to byla od sportovního dávnověku proslulá hokejová líheň: Karel Kestner nejstarší, Ladislav Slánička senior, Jindřich Šnobl senior, Antonín Bechyně, Vladimír Markup, Zdeněk Pinda Nedvěd, řečený Masaryk … samá velká jména, někteří to dotáhli až do kladenského prvoligového týmu. Tenkrát ještě platilo, že krásnou paní Poldi reprezentují vesměs borci z okolního regionu, a tak jsme si z autobusu ukazovali, že tady se narodil Markup, tamhle má postaveno Pospíšil, tady bydlí Kabrle – a s Pindou Nedvědem jsme si dokonce tykali. Rozumělo se jaksi samo sebou, že kdo byl na Lánech rodu mužského a měl obě nohy, obul na ně brusle a chodil za sokolovnu trénovat a posléze i hrát.
Jednoho dne jsem se tam chtě nechtě vypravil i já; stejně jako jsem se předtím musel dostavit k zápisu do první třídy a potom k odvodu do armády. Naši mi z neznalosti poměrů koupili džeksny s vroubky vpředu, a nikoli kanady, jaké měli všichni spolužáci, ale z toho jsem neměl rozum; byl jsem skálopevně  přesvědčen, že táta je machr, a co on činí, dobře činí. V široké škále černých řemesel to zajisté platilo. Do ruky jsem dostal předválečnou samorostlou hokejku dochovanou na půdě po strýci Zdeňkovi; byla příliš krátká, ale přece nebudeme kupovat jinou, když máme tuhle, do začátků ti to stačí, konstatovala vždycky šetrná babička. Jediné, co snad splňovalo požadavky na moderní lední hokej, byl zděděný puk s vyřezaným monogramem ZH, aby se nedejbože neztratil.
Tenhle touš první generace mi však cestu do Síně hokejové slávy neotevřel. Co si pamatuji, trpělivý pan Bechyně mi na konci prvního odpoledne velice taktně naznačil, že pokud mi Ježíšek třeba někdy nadělí pořádné brusle a náležitou hokejku, bude možno, naučím-li se brustit, uvažovat o mém zařazení do přípravky. Vzhledem k tomu, že v přípravce byli samí kloučkové o dva tři roky mladší než já (a také k oněm velice vágně neurčitým a nic nezaručujícím možná, pokud a -li) jsem na lední hokej (nikoli však na brusle a vůbec už ne na pana Bechyně!) nadosmrti zanevřel.1  Zejména pak od té doby, co zbytněl do prestižně komerční profesionální podoby a Kladeňáci zbubnovaní z celé republiky a z přilehlého okolí oblékají dresy s nápisy Velvana, Vagnerplast, Rabat, Geus Okna a Rytíři.
Kdo to proboha je?
Dneska už ani přesně nevím, jestli se hokej hraje na poločasy, na třetiny nebo na sety. K nepříčetnosti vytáčím svou dceru, která úspěšně získala licenci hokejové rozhodčí a při televizním přenosu mistrovských utkání dokáže současně zasvěceně komentovat výkony obou mužstev i sudích, když připodotknu, že tenhle film vopakujou furt dokola…f1

Nechme však kyselé hrozny dozrát a vraťme se k okamžiku, kdy mi pan Bechyně noblesně naznačil, že s hokejem žádnou díru do světa neudělám a on se mnou rovněž ne. Zhrzeně jsem opustil lánské kluziště i lánský rybník a vydal jsem se lízat si rány – kam jinam než do Vašírova. Tam samozřejmě nebyla kluzká plocha tak dohlaďoučka udržovaná, jako to dokázal ledový dědek Štěpán Kuthan na Lánech za sokolovnou, ale zato zaujímala nesrovnatelně rozlehlejší prostor: od Rynholce až ke Slovance. Některé roky byla tamější vždycky vlhká luka zamokřená natolik, že na nich stála rozlehlá nesouvislá hladina vody, která pak v zimě zamrzla.
Všechno se to tenkrát nějak propojilo. Pod Vašírovem opět zamrzla luka, v televizi kdosi zavzpomínal, jak ještě zamrzala Vltava a Pražané všeho věku pořádali na bruslích zimní výlety až někam do Modřan a dále, a já jsem měl rozečtené Dva roky prázdnin od Julese Verna, kde klukovští trosečníci brázdí na improvizovaných bruslích nedozírné Francouzovo jezero.
Výsledek byl, že jsem si dennodenně nazouval svoje džeksny a vydával jsem se na dobrodružné osamělé putování po zaledněném terénu mezi Rynholcem a Slovankou. Ono to nebylo tak jednoduché. Místy, kde měl vítr svoji probíhačku a stačil odfoukávat padající prašan, se rozprostírala zrcadla vcelku hladkého ledu, místy byl led hrbolatý, místy byl pokrytý závějemi, návějemi a bílými jazyky, sem tam bylo třeba se vyhýbat křoviskům a objíždět vystouplé drny a trsy vysoké trávy, pěšiny a asfaltky bylo nutno s bruslemi na nohách překlopýtat na druhou stranu, nicméně bylo to nesmírně dobrodružné a objevitelské. Na kanadách by to rozhodně nešlo, těch by bylo člověku líto (a hokejníci by to považovali za jejich znesvěcení).
Chvílemi jsem vyplašil bažanta, občas přede mnou proběhla po své vydupané magistrále dlouhá řada ušáků, občas se člověk nachomýtl k pozůstatkům hostiny havranů, kteří nějakého toho slabého zajíčka ulovili, na bodlácích hodovalo rozmanité ptactvo, některé dny byly vyčnívající traviny a křoviska ojíněné třpytivými krystalky jako v zimní pohádce, někdy hustá mlha zatajila blízkou civilizaci a já jsem si mohl připadat jako na  pláních sibiřské tajgy či tundry na Aljašce. Přišel jsem už tenkrát na to, že brusle nejsou jen prostředkem k nominaci do NHL.
A o více než půl století později začínám zjišťovat, že seniorský věk má také něco do sebe: přinejmenším už se člověk nemusí, aby nevyčníval z davu, nutit do něčeho, co ho vlastně vůbec nebaví. Dneska už mohu veřejně přiznat, že mě hokej, fotbal, tenis, tanec, veškeré závody a jiné adrenalinové aktivity srdečně nudí – a nemusím se za to stydět a mít z toho mít mindrák.
A také mohu zodpovědně prohlásit, že všechny krásy světa se nacházejí kolem Vašírova.

autor textu VV

Členové a přátelé spolku,

Možná nevíte, že se plánuje stavba haly v průmyslové zóně situované v areálu bývalého dolu ČSA (známé jako Halda). Katastrální území Vašírov bezprostředně sousedí s pozemkem, kde je plánovaná výstavba. Stavba i s ní související provoz je velkého rozsahu a bude mít negativní vliv na život v obci.


Veškeré informace jsme zveřejnili v samostatné záložce STOP hale.